Landau, Lev Davidoviè Sovìtský teoretický fyzik, který získal v roce 1962 Nobelovu cenu za svou matematickou teorii supratekutosti. Narodil se v Baku v rodinì naftaøského inenýra a lékaøky. Odmaturoval ji jako tøináctiletý a o rok pozdìji zaèal studovat dva obory, fyziku a chemii, na Univerzitì v Baku. O dva roky pozdìji, v roce 1924, pøeel na Leningradskou státní univerzitu. Promoval v roce 1927, tedy jako devatenáctiletý. Svou první vìdeckou práci z kvantové teorie o spektrech dvouatomových molekul publikoval v téme roce. Jako postgraduální student pokraèoval na Ioffovì fyzikálnì technickém ústavu v Leningradì, kde také ve svých 23 letech získal doktorát. V roce 1927 mohl vyjet na stá do Evropy, kde úzce spolupracoval s Maxem Bornem v Göttingenu, Wernerem Heisenbergem v Lipsku, Paulem Diracem v Cambridge, Wolfgangem Paulim v Curychu a pøedevím Nielsem Bohrem v Kodani, kterého pozdìji oznaèoval za svého velkého uèitele. Od roku 1932 pracoval v Ukrajinském fyzikálnì technickém ústavu v Charkovì, který se stal centrem teoretické fyziky Sovìtského svazu. V roce 1937 Landau odeel do moskevského Fyzikálního ústavu Akademie vìd, kde se stal vedoucím Oddìlení teorie. Lev Landau byl geniální fyzik, který dokázal produkovat nové vìdecké èlánky témìø kadý mìsíc. O nich je známo, e byly maximálnì struèné a obsahovaly zejména jen matematické výrazy bez hlubího vysvìtlování. Byly tak i pro irí vìdeckou veøejnost velmi tìko stravitelné. Pozdìji mu proto v psaní èlánkù pomáhal jeho ák J. M. Lific, se kterým sepsal i osm z deseti dílù slavného Kurzu teoretické fyziky. Landau významnì pøispìl snad do vech odvìtví teoretické fyziky, zejména kvantové mechaniky, kvantové elektrodynamiky, supratekutosti, supravodivosti, fázových pøechodù, diamagnetismu, fyziky plazmatu a teorie neutrin. Po druhé svìtové válce pracoval také v sovìtském vojenském jaderném programu. | |
|
